Příjezd z Jiráskovy ulice na náměstí a vítání německého vojska v Žatci v 9. října 1938 (regionální muzeum Žatec)
Mnichovská dohoda určovala další osud židů v Žatci a v Sudetech. Antisemitismus byl nyní i v Sudetech státní doktrínou. Říšská „židovská politika“ byla v Sudetech zavedena ve „zrychlené versi“ během několika týdnů. S německým vojskem (Wehrmacht) přišly do pohraničí jednotky SD (tajná obranná policie) a SS. Ty měly již seznamy, které sestavili členové SdP, židů, sociálních demokratů a komunistů, na jejichž základě byli tito lidé ve velkém počtu zatýkáni.
V listopadu 1938 po pogromu tzv. „Křišťálové noci“ museli židé pod tlakem podepsat dobrovolné prohlášení o odstěhování a mnoho z nich muselo opustit Žatec. Tento „úspěch“ násilného vyhnání židů se projevil při sčítání lidu 17. května 1939. V třicátých letech žilo v Žatci ještě 924 židů, v květnu roku 1939 již jen 91 (rasových Židů) a v celých Sudetech pouze 2.400. Žádná jiná oblast říše nebyla v tak krátké době „očištěna od židů“, jako byla sudetská župa. Byla skoro „Judenrein“ a židé v ní byli naprosto bezprávní, jako psanci ve středověku.
„Křištálová noc “, 10. listopadu 1938 před syngogou (regionalní muzeum Žatec)
Velice rychle se rozjel také boj o rozdělení asi 5.000 židovských podniků. Průběh „arizaceˇ“ byl detemirnován „nepřítomností“ většiny majitelů židovských podniků a obchodů, a tak se bezprotředně po vstupu wehmachtu muselo začít s převáděním většiny židovských podniků do „arijského“ vlastnictví. Stupeň industrializace byl v Sudetech jeden z nejvyšších v Evropě. Tato politika umožnila mnohým obohacení a další hospodářský vývoj. Ovšem ústředním hospodářským zájmem Říše bylo využití tohoto potencionálu ve prospěch zbrojního průmyslu. Člověk tedy nemusel být antisemita, aby se podílel na této perzekuci. Odžidování (Entjudung) se dělo v krátké době od konce roku 1938 do jara 1940. Protože většina židů ze Sudet již uprchla, nebylo provedeno mnoho vyhlazovacích transportů přímo z této oblasti. V květnu 1945 při osvobození Sudet jich zde žilo ovšem již jenom asi 400 z celkového počtu kolem 25 tisíc před válkou.
„Křištálová noc “, 10. listopadu 1938 před syngogou (regionalní muzeum Žatec)
Když se dostáváme k centrální otázce zodpovědnosti za tyto události, tak musíme konstatovat, že příprava a provedení těchto akcí a deportací nebyla možná bez velké části spolupachatelů ve všech částech obyvatelstva. A tak není možné toto všechno svádět pouze na funkcionáře, jednotky gestapa, SS a národní socialisty z říše. Realizace těchto zločinů by se nikdy nezdařila, kdyby na nich jako i všude jinde na území ovládaném Německem nespolupracovali místní přisluhovači.
Transport Židu v Plzni 1942, mezi nimi i žatečtí Židé kteří byli vyhnáni 1938 do protektorátu Čech a Moravy (Státní památník Terezín)
Pravda ovšem je, že povinné zavedení nošení židovské hvězdy a listopadové pogromy byly části obyvatel Sudet více než nepříjemné. Zjistili také, že se jim nedostalo žádné nové svobody. Šeptalo se mezi lidmi přísloví „Chtěli jsme právo a právem se nám tak stává“ (Wir wollten unser Recht und recht geschiet uns). Většina zůstala však v šedé zóně indiferentní. Celkově však chování k židovským občanům bylo nejen nepřátelské, ale mělo až zločinecký charakter. Neodlišovalo se od chování občanů v říši. Žatec zde nebyl žádnou výjimkou. Naprostá většina však uvízla v nedozírné šedé zóně lidské lhostejnosti.
V osudu židů se však jako v rébusu již rýsoval budoucí osud sudetských Němců. Po konci Třetí říše se kruh totiž uzravřel. Na počátku krátké historie Říšské župy Sudet na podzim 1938 byl útěk a vyhnání židů a Čechů. V roce 1945 skončila vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti.
Zdroj: Národněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě -Sutedy 1938-1945, Jörg Osterloh, nakladatelství ARGO 2010