„Oráč? z Čech želí smrt své ženy“ (dřevožez, před rokem 1480)
.V Žatci bylo – nejspíše v roce 1401 – vytvořeno literární dílo, které náleží k vrcholům rétoriky a literatury středověké Evropy. Byl jím dialog „Der Ackermann aus Böhmen“ respektive „Der Ackermann und der Tod“, česky „Oráč a smrt“. V české literární vědě se pro autora vžilo označení Jan ze Žatce, v německých literárních příručkách se ještě tu a tam objeví Johannes von Saaz. V Žatci působil patrně již před rokem 1378 jako veřejný notář (notarius civitatis) a od osmdesátých let jako představený městské školy (rector scholarium); obě funkce pak zastával po několik desetiletí současně. Patřil k bohatým a váženým občanům města Žatce a žil zde do roku 1411. V tomto roce odchází do Prahy, kde se stává protonotářem na radnici Nového města. V Praze však poměrně brzy, na jaře roku 1413, onemocněl. Zemřel roku 1413 nebo 1414.
Jan vlastnil v Žatci nemovitosti a pravděpodobně obchodoval s židy v Žatci, kteří se zde již nalézali, jak je vidno z písemných záznamů. Existovaly zde také smíšené rodiny, to je známo z dokumentu o pokřtění jedné žatecké židovky z roku 1376, která konvertovala kvůli sňatku s křesťanem. Židé v zemi mluvili převážně německy a byli součásti kultury v království Českém (Böhmen). Hledali dialog s křesťany, jako známý pražský rabí Avigdor Kara–ben Isak ve své básni „Almekhtige Got einig un eiyn“ (všemohoucí a jediný Bůh), kde argumentoval proti křesťanskému dogmatu o trojicí Boží.
Německy germanista Albrecht Hausmann se domnívá, že Jan ze Žatce měl přes rabího Avidgora spojení s pražským židovským intelektuálním životem, a proto tuto skupinu napsal své dílo „Oráč a smrt“. Ve svém díle se vyhýbá jakékoliv zmínce o Kristu a jeho celému dílu o spasení, dokonce nahrazuje apoštola Pavla králem Salamonem a roky počítá od stvoření světa podle židovského kalendáře. Ve svém dílu o Oráčovi nám ukazuje jádro sporu mezi židy a křesťany ve středověku.
Smrt tak, jak je zde charakterizována, je pravý opak Krista, je ve všem nekřesťanská a také podle údajů v starozákonním letopočtu, Krista nezná. Podle Hausmanna předvádí, jaký význam plyne ze zřeknutí se Krista jako Božího syna a jako spasitele. Bez Božího syna stojí mezi Bohem a člověkem pouze nepersonální, amorální a destruktivní princip smrti. V celém díle chybí jakýkoliv odkaz na Nový zákon.
Kontakty mezi židy a křesťany, přes velké problémy a pogrom v Praze v roce 1389, byly dosti přátelské. O tom dosvědčují stížnosti křesťanských biskupů v kázáních na Václava IV., kde je nazýván přítelem židů. „Vše toto ještě však není jasně doloženo, a proto musíme doufat v nové výsledky badáni,“ píše A. Hausmann. Podobně jako na židovský vliv Starého zákona v řecké antické filosofii.
Zdroj: Albrecht Hausmann, Der „Ackermann aus Böhmen“ und die Prager Juden um 1400. In: Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache und Literatur 125, Heft 2 (2003), S. 292-323
„Oráč z Čech – Der Ackermann aus Böhmen“, Heidelbergrský rukopis cpg 76, S. 28-29 (dílna Ludwiga Henfflina, Stuttgart um 1470)