Židovské písně a modlitby 1514 (Židovské muzeum Praha)
Žatec byl svou polohou vždy významnou křižovatkou obchodních cest a stal se v raném středověku třetím největším městem země. Podle historika Františka Palackého je přítomnost židů jako obchodníků doložena již v 10. století. První žatecké ghetto se nacházelo nedaleko Ohře a pravděpodobně zde byl také židovský hřbitov. Ze 14. století už je dochována zmínka o „Židovské zahradě“ u Ohře. První písemná zmínka o židovských obyvatelích v Žatci pochází z roku 1350, kdy Karel IV. potvrzuje synovi Matyášovi z Chebu (Mathias von Eger) Petrovi soudnictví nad židy. Z roku 1376 nalézáme zmínku o pokřtěném židovi Samuelovi a jeho manželce, kteří vydávali dluhopisy. Také existuje zmínka o židovi Davidovi v kontraktní knize o nemovitostních kontraktech. V oficiálních dluhopisech z roků 1498 až 1508 je několik zmínek o židech se jménem ze Žatce.
Pečení macesů (národní muzeum Jerusalem
století díky soudní knize Starého Města pražského, ve kterých jsou zachycena odvolací řízení proti rozhodnutím žateckého soudu. Pozoruhodné je, že pražský odvolací soud musel řešit i spory mezi židy samotnými. I žatečtí židé měli své ghetto. To se pravděpodobně nacházelo v židovských příkopech, jejichž vyústění může naznačovat dnešní Tyršova ulice. Jakkoliv vyhraněnou a uzavřenou skupinu židé tvořili, přece neměli nemovitý majetek soustředěný na jednom místě.
Pro porozumění, proč ve spolužití mezi židy a křesťany docházelo ke konfliktům, které vyústily v násilí, je nutné znát právní postavení židů a jejich sociální postavení jako náboženské menšiny. Židé byli ve vlastnictví krále („královští komorní nevolníci“). Král jim poskytoval ochranu a privilegia, za to je vysoce zdaňoval. Oni zbohatli, oproti křesťanům jim bylo povoleno brát úroky na úvěry a měli prakticky monopol na peněžní obchod. Král s tím souhlasil, neboť tím se zvyšovaly jeho příjmy. Své zisky investovali do obchodních transakcí a tím konkurovali křesťanským kupcům. Toto jejich oblíbenost ve velkých městech rozhodně nezvyšovalo. Jako náboženská menšina byli často viněni za neštěstí, která se přihodila křesťanům a během Křížových válek došlo také k násilným výtržnostem proti údajným „vrahům Krista“.
Přesto v době husitů se usilovalo o zrovnoprávnění židů. Počet židovských obcí se zdvojnásobil. Český zemský sněm ustanovil roku 1501, že židé mají být „na věky tolerováni“.
Počínaje začátkem 16. století však královská města přicházela z požadavky na vyhnání židů, s počátku pouze jen pro ty, kteří se nechtěli nechat pokřtít. Již v roce 1526 žádali Žatečané o povolení k vyhnání židů z města. To jim ovšem nebylo povoleno.
Aron Wolf von Jevičko, kniha Obřízek, Vídeň 1728 ,(Židovské muzeum Praha)
Dne 13. listopadu 1541 došlo k prolití krve. Rozbouřený dav vyhnal židy v nočních košilích z postele, zabíjel je a jejich majetek byl rozkraden a zpustošen. Když se král o této události dozvěděl, nechal konšele a starostu zavřít do Daliborky. Tito však byli později po zaplacení kauce propuštěni a jen dva strůjci tohoto pogromu byli předvedeni před soud. Král vynesl vysokou pokutu a město muselo židům vrátit majetek a nahradit veškeré škody. Přes královskou intervenci však se žatečtí židé odškodnění nedočkali.
Tím se česká koruna sklonila před vůlí královských měst a zradila své „nevolníky“. V roce 1584 nařídil císař Rudolf II., že je sice židům povolen přístup k trhům v Žatci, Litoměřicích a v Lounech, ale v ediktu císaře Ferdinanda II. z roku 1637 bylo židům dokonce zakázáno v Žatci přenocovat.
Roku 1650 se usnesl zemský sněm, že města, ve kterých k 1. lednu 1618 nebydlel žádný žid a neměla žádná privilegia, tak tato města nemusí trpět ve svém městě židy a mohou i v budoucnu být bez židů – „judenrein“. V tomto stavu se nacházelo ještě 30 měst v českých zemích, mezi nimi také Žatec. Tímto zemským výnosem skončily starší dějiny židů v Žatci. Teprve v polovině 19. století, tedy 200 let později byla tato privilegia „židovských čistých měst“ odvolána a první židovské rodiny znovu osídlily Žatec.
Pokud se rodiny vypovídané ze Žatce směly usadit v okolních obcích, mohlo jít například o tyto nejbližší lokality, v nichž se vytvořily židovské náboženské obce: Libočany, Čeradice, Liběšice, Měcholupy, Bílence, Hořenec a Postoloprty. Celkově nebyla jejich situace špatná a jejich obce vzkvétaly. Roku 1622 byl první žid vnesen do šlechtického stavu: Pražský dvorní bankéř Jacob Bassevi, nyní „von Treuenberg“. V roce 1726 žilo v Čechách a na Moravě 8.600 židovských rodin a v roce 1753 již 10.825. Pod císařem Josefem II. a jeho synem Leopoldem se uvolnily lokální a sociální zábrany židovského života a v rozmezí let 1848-1860 dosáhli židé konečné plného zrovnoprávnění.