Úvodní slovo
 

OTTO1Dovoluji si Vás zde přivítat na webové stránce naší výstavy a dovolte mi několik slov ke vzniku a záměru této výstavy.

Narodil jsem se v tomto městě v padesátých letech a až do mého vystěhování do Německa v roce 1970, jež mělo více než jen rodinné důvody, mám nejen převážně krásné vzpomínky, ale jsem spjat s tímto městem a považuji se rozhodně za rodáka a někdy až euforistického patriota tohoto krásného města.

Jako zřejmě každý člověk, tak i já, se v určitém věku začíná zajímat o své kořeny. Osud mých rodičů, jakož také převážné části obyvatel tohoto města, nebyl jednoduchý a často dosti pohnutý. Dvě války a následná komunistická diktatura zanechaly stopy.  Část toho člověk v mládí pochopí, ale většinou se o tom nemluví. Důvody jsou různé a u každého odlišné. Vystopovat kořeny rodu mé matky bylo celkem snadné, její příbuzní byli vyhnáni relativně nedramaticky z části obsazené americkým vojskem a žili v klidu dále v Německu. Problematické to bylo ovšem s předky mého tatínka. Mimo jedné jeho sestry, která žila v USA, a dvou bratranců, zde nebylo po jiných příbuzných již ani stopy. Tatínek zemřel, když mi bylo 17 a tak jsem se toho moc nedozvěděl, čehož nyní velice lituji. Ovšem babičku mám pohřbenou zde na židovském hřbitově.

Z osobních důvodů jsem začal bádat a otevřela se přede mnou v etapách sice již uplynulá, ale pro mne naprosto nová skutečnost. Považuji za svoji povinnost se s Vámi a městem o tento zážitek podělit. Neboť jak řekl významný německý historik Johann Droysen: „Ne minulosti jsou dějiny, ale vědění či znalosti lidského ducha o minulosti. Tyto znalosti jsou jedinou formou, ve které minulosti jsou nepomíjející a v kterých minulosti jako souvislost se jeví jako dějiny“.  Dějiny se musí stále doplňovat a někdy také přepisovat. Nejlépe to vystihl prof. PhDr. František Šmahel, DrSc., místopředseda historického ústavu akademie věd: „Dějiny se vždy budou přepisovat, protože jinak by ztratily pro nás jako občany smysl. Může se také stát, to nechci přivolávat, že bude opět třeba hledat v našich dějinách a jejich postavách posilu, a to bez ohledu na pokročilost evropské integrace. Historie jako věda by se však nacionálními, konfesními ani jinými ohledy neměla nechat svázat, i když svým poznáním bude někdy zraňovat.“  Proto já, náš spolek a všichni, kteří jsou zapojeni do projektu „Židé na Žatecku“ jsme se rozhodli uspořádat tuto výstavu.  Bádání nebylo lehké.  Většina židů ze Žatecka buď již nežije, neboť nepřežili holocaust, nebo jsou roztroušeni po celém světě. To stejné platí o dokumentech, které leží v mnoha archivech.

Na jaře tohoto roku 2010 jsme navštívili několik ještě žijících bývalých občanů židovského vyznání ze Žatecka v Izraeli a natočili s nimi rozhovory.   Samozřejmě také připravujeme rozsáhlý dokumentární film s účastníky leteckého mostu Žatec-Ektorn z roku 1948 a též výstavu na tuto tematiku. První část této výstavy a část naší filmové dokumentace vám poskytujeme k náhledu i na těchto webových stránkách.

Přesto se mi podařilo shromáždit díky pomoci mnoha lidí, které ještě uvedu, dostatek materiálu k uspořádání této výstavy a doufám, že toho bude v budoucnu ještě více. Pokoušel jsem se soustředit na milníky v dějinách židů na Žatecku a několika osudů, ke kterým jsem získal potřebné údaje a fotografické materiály. Jsou to ovšem jenom střípky, ale doufám, že Vám i tak přiblíží život židů v Žatci.

Výstava však není zaměřená pouze na poznání minulosti. Jejím úkolem je také obrana a získání vědomého postoje proti antisemitismu.  Ten vzniká především z neznalosti, předsudků a nepochopení teze o tzv. vyvolenosti židovského národa, někdy i ze závisti.  Vyvolenost v židovském náboženství znamená totiž v první řadě zodpovědnost za svůj život a jednání vůči Bohu a lidem.

Mentální antisemitismus Němců v Sudetech a tedy i v Žatci se transformoval do hrozné formy. Nejprve byli židé vyloučeni ze společnosti, zbaveni životní existence a následně vystaveni fyzické likvidaci, hromadnému vraždění a genocidě. Musíme si vždy uvědomit jednu větu z bible: A na začátku bylo slovo........a to se stalo skutkem. Německy radikální antisemitismus má své kořeny ve Vídni, datuje se známým výrokem Georga Ritter von Schenerera: „Religon ist einerlei, Rasse ist die Schweinerei“ (náboženství je nám jedno, ale rasa je ta sviňárna).  V Sudetech vznikla ve 20. letech radikální německá národně socialistická dělnická strana DNSAP a to ještě o měsíce dříve než v Německu založil onen neúspěšný malíř pohlednic svoji NSDAP. 

Antisemitismus však nebyl a není doménou, výsostným hájemstvím Němců. Byl rozšířen i v první Československé republice, i když pod rouškou výčitek, že se židé hlásili převážně k německé kultuře a mluvili německy, což se jim zazlívalo.

Doufám tedy, že tato výstava bude také dalším úspěšným krokem v naší Žatecké cestě pro žateckou občanskou společnost a překonání předsudků a návrat k normalitě.

Cílem našeho spolku i mým vlastním je v blízké  budoucnosti vybudovat ve spolupráci s městem a institucí muzea a všech obyvatel města na dalším místě stálou rozsáhlou expozici o německé a židovské minulosti města. Doufáme, že se nám to podaří s Vaší pomocí do roku 2015 k výročí 750 let udělení městských práv Otakarem II. v roce 1265. 

Závěrem bych chtěl poděkovat všem institucím a organizacím i lidem, kteří umožnili tuto výstavu, ať finančním příspěvkem nebo osobním přispěním k uskutečnění této výstavy, za práci a koordinaci pana Mgr. Šimáčka ze sdružení rodáků a přátel města, židovské obci Teplice, panu Dr. Schwarzovi, kulturnímu  referentovi spolku Adalbert Stifter, Německo-českému fondu budoucnosti a  a mnoha dalším.  Jestli jsem někoho zapomněl, ať mi prosím promine.

Otokar Löbl  předseda spolku Förderverein der Stadt Saaz/Žatec e. V. a kurator výstavy   .